(Nasranej) jak nosorožec
V poslední době je strejda ňákej divnej. Říkal, že už nebudu sám kešovat, že píšu hrozný nesmysle a že ze mne udělá cestovního buga. Jezdit prej budem spolu dál, ale já už jenom jako ten bug. To mi moc nevadilo, mě to psaní fakt moc nejde, radši se jenom vozim.
Jenže pak najednou, že nebudu ani ten brouk a že pojedu za Píňou. Proč jako, sem se ptal, dyk už ani nevim jak vypadá. Byl smutnej a řikal, že to rozhodla Vizmajor. Tu teda neznám, ale rozhodla to pěkně blbě.
Strejda pro mě vyrobil takovej domeček ve kterym jsem měl ject. Vůbec se mi tam nechtělo vlízt, ale strejda řikal, že je to krásnej kontejner jako pro toho velkohubýho bílýho nosorožce co letěl až do Afriky. Pak sme jeli na počtu, já už byl vevnitř a tam jsem slyšel, že ten kontejner je moc malej a že se musí zabalit do ještě něčeho. Měl sem smíšený pocity, ale už jsem se těšil na Píňu. Jenže pak to začalo - furt se mnou házeli, všude kolem vrčely stroje a pak sem strašně dlouho ležel chobotem dolů. Snad po několika měsících se mi zdálo, že slyším známej hlas, ale to se mi asi muselo fakt zdát, protože ten hlas říkal, že mě nechce a že sem nevyžádanej !!! Normálně sem se z toho rozbrečel. Pak se mnou další roky zase házeli, ale bylo mi to už úplně jedno, chtělo se mi umřít. A pak najednou přišel konec. Kontejner se otevřel a na mě kouká překvapenej strejda. Začal jsem mu hrozně nadávat, ale on měl takovou radost, že mě zase vidí, že sem mu to všechno vodpustil. Vůbec nerozumíme co Vizmajor chtěl. Navíc se ukázalo, že sem díky tomu blbýmu cestování v krabici přišel vo cestu do Paříže, vo Vápenku, kterou sem sám vyluštil, a vo rande s kočičkou u Zdi. Ale to je fuk, hlavně že sme spolu...
A víte co? Slíbil, že už mě nikam nepošle Vizmajor neVizmajor a že můžu zas kešovat.
A doma se mezitim objevila frajerka Šauna a zdá se, že s ní bude sranda.